Karel R i a n t – duchovní (*1924 - + 30.1.2001)
Živá
vzpomínka
Zase jeden
koloběh života se naplnil. V úterý 30.ledna zemřel a v pátek 9.února byl
v pražské kapitulní hrobce pohřben metropolitní kanovník, kolínský arciděkan
v.v., dříve farář příbramský a březohorský, a ještě dřív, před 40
lety, svatohorský kaplan P. Karel Riant ve věku 76 let.
Před 40 lety, v roce 1961 vyvolala Státní bezpečnost
spolu s církevním tajemníkem velký krach na Svaté Hoře. Všichni tři kněží,
kteří tvořili tehdy svatohorskou duchovní správu, P. Prokop Pittermann,
Josef Fail a Jan Stejskal byli zatčeni, uvězněni a odsouzeni. Spolu s nimi i
kostelník Jan Maleček. Prý zatajovali peníze ze sbírek a ukrývali pravou
sošku Panny Marie. Dobře se pamatujeme ještě na to odpoledne, kdy místo
bohoslužeb zůstala svatohorská bazilika opuštěná.
Brzy na to
nastoupili na místa zatčených P. Karel Olšar, Karel Riant a Vojtěch Homola.
Nikdo z nich už tedy dnes nežije. Jestliže se snad StB a církevní tajemník
domnívali, že to budou poslušné a povolné figurky, museli se velice
zklamat. Duchovní správa na Svaté Hoře byla vedena dál s všemožnou péčí
a dokonce se zdálo, že poutníků i přibývá, zvláště ze Slovenska, kde měl
právě P. Olšar poměrně velké konexe. Kaplani dostali ještě navíc každý
jednu farnost v okolí, P.Riant Obecnici, P.Homola Slivici. P.Olšar se přes všemožná
omezení a přes veškeré klacky, které mu státní správa házela pod nohy,
úsilovně staral o zvelebení poutního místa a jeho propagaci, a kaplani
spolu s ním.
Po dvou
letech byla P.Riantovi svěřena příbramská a březohorská farnost a na Březových
Horách se i zabydlel. Pro obě farnosti znamenalo jeho působení dobu rozkvětu,
což zase nebylo příliš po chuti církevnímu tajemníkovi. V období Pražského
jara předal příbramskou farnost P.Josefu Doležalovi, který dlouhou dobu předtím
pracoval manuálně, a sám se stal vikářem příbramského vikariátu.
Pak ale přišla
normalizace a s ní nová vlna zásahů církevního tajemníka do církevních
záležitostí. Nejprve byl P.Riant zbaven funkce vikáře a dostal se do sporu
s okresem, protože nechtěl opustit hřbitovní kapli a pohřby konat z nové
obřadní síně. Dále mu vytýkali, jak se tehdy říkalo, že za jeho působení
neúměrně vzrostla v Příbrami religiozita, že se ve školách na náboženství
hlásilo množství žáků (před rokem 1966 se nevyučovalo v Příbrami náboženství
téměř vůbec) a že horlivě působil ve svých farnostech. V roce 1973 musel
odejít do Kostelce nad Černými lesy. Ke konci komunistického panství ho
kardinál Tomášek prosadil za svatovítského kanovníka spolu s dnešním českobudějovickým
biskupem Antonínem Liškou, ale do Prahy se přestěhovat nemohl. Jeho posledním
místem bylo arciděkanství v Kolíně, kde se znovu s plnou horlivostí,
zaujetím a vervou věnoval této farnosti.
Nemoc mu ale
stále víc bránila v jeho kněžské činnosti, takže odešel do důchodu a
zbytek života ztrávil ve svém domku v Mukařově. Už je tomu 40 let, co přišel
na Svatou Horu a skoro 30, co z Příbrami odešel. Vzpomínka na něj je ale v
Příbrami stále ještě živá.
S laskavým svolením byl použit článek z webových stránek Svaté hory,
Ad:
Živá vzpomínka (č. 2/2001)
Chci Vám poděkovat
za článek „Živá vzpomínka“. Ani netušíte, s jakým pohnutím jsem jej
četla… Vždyť P. Riant byl s námi nasazen v Bayerische Motoren-Werke v
Allachu – on od Plzně a my všichni z jihozápadní Moravy – a tam našel
své kněžské povolání! Po celý život jsme byli s ním duchovně
spojeni…
Myslím, že
málokdo ví, jak zrála jeho touha po kněžství, že se vlastně zrodila tam,
při nuceném pracovním nasazení. A tak jsem sedla a napsala svou nejranější
vzpomínku… Bylo to jedné únorové neděle večer v r. 1944. Z farního
kostela sv. Petra a Pavla v Mnichově - Allachu proudily do studené únorové
zimy zástupy dvacetiletých chlapců a děvčat s rozzářenými tvářemi. Vždyť
to byla jejich mše svatá, ze které se vraceli... Velikou, zcela mimořádnou
laskavostí tamního pana faráře P. Michaela Fichtera se směli tito mladí
Moravané z jihozápadní části Moravy modlit a zpívat při ní ve své mateřštině!
Neuvěřitelné...
Vycházela
jsem poslední z kostela, prodlévala jsem totiž trochu déle u vedlejšího
mariánského oltáře a snažně prosila Matku Boží, aby nám poslala aspoň
jednoho z našich chlapců, který by uměl německy, aby nám pomáhal při vší
té začínající apoštolské práci.
Od dveří
kostela venku se odloupl stín menšího útlého chlapce s jemným obličejem.
„Jsem Karel
Riant,“ představil se. „Rád bych vám pomáhal, nepotřebovali byste mě?“
Úžasem jsem na chvíli oněměla. „Maminko,“ volala jsem ve svém srdci,
„ty tak rychle plníš prosby svých dětí?!“
„Umíš německy?“
„Ano, jsem oktaván, vzali mě přímo ze třídy a řekli, že maturitní
vysvědčení dostanu podle toho, jak se osvědčím při práci v BMW zde v
Allachu.“ Teprve teď jsem se vzpamatovala. „Vítám tě, z celého srdce tě
vítám! To víš, práce je habaděj. Pojď, cestou ti povím podrobnosti. Ale
nikdy nezapomeň na jedno: To tě sama Panna Maria poslala k této spolupráci.
Zůstaň jí vždycky věrný!“
A Matka Boží
brzy poslala druhého velmi, velmi vzácného pomocníka – Vladimíra Matějku,
bohoslovce z kněžského semináře v Hradci Králové. Jako ročník 1921
musel hned po prvním roce teologie nastoupit na nucené práce v Německu, v
roce 1944 tam pracoval už třetím rokem, a to právě v Mnichově. Jakmile
uslyšel, že v nedalekém Allachu pracuje v BMW na dva tisíce českých chlapců
a děvčat, ihned se za nimi rozjel a nabídl jim svou pomoc. Poslali jsme ho především
k místnímu panu faráři a ten osvědčil svou další pastýřskou péči a
neohroženost. Požádal bohoslovce Matějku, aby nám každou neděli večer přede
mší svatou kázal… Byla to neocenitelná pomoc pro nás. Našli jsme v
kostele svůj skutečný domov, promluvy Vladimíra Matějky vycházely ze srdce
plného víry a důvěry v Boží vedení, proto nám byly tak blízké,
stmelovaly nás v jednu Boží rodinu, posilovaly a uklidňovaly, takže jsme se
nebáli později ani při nejprudších náletech.
Karel Riant
navázal s Vladimírem Matějkou úzkou spolupráci, učil se od něho jeho
hluboké zbožnosti, formoval se jeho věrností Bohu a příštímu kněžskému
povolání. Jeho prostřednictvím poznal i myšlenky ThDr. Čeňka Tomíška, a
proto nepřekvapuje, že v jeho nitru zrála stále zřejměji jediná touha –
touha po svátostném kněžství…
A Pán mu ji
vyplnil. Na svátek sv. Vojtěcha roku 1950 byl spolu s ostatními svěcen na kněze
v seminární kapli v Praze – Dejvicích. To už církev u nás nastupovala na
svou křížovou cestu…
Druhý den ráno
přinášel novokněz Riant svou první mši svatou ve Svatováclavské kapli v
katedrále sv. Víta, protože věděl, že bychom nemohli přijet na slavnou
primici v jeho rodišti nedaleko Plzně. S pohnutím jsme přijímali jeho
novokněžské požehnání. Šlo s námi dále v našem životě, věděli
jsme, že na nás pamatuje při každé mši svaté.
Jsme přesvědčeni,
že se nyní společně s P. Vladimírem Matějkou přimlouvá za nás u trůnu
Beránka, aby nikdo z nás nechyběl při věčné oslavě.